Hokejka v západní stěně Lomnického štítu pro mě vždycky byla "tou legendární cestou Tater." Žádná jiná skalní letní cesta pro mě v Tatrách nebyla větším lákadlem a tak se trochu stydím, že o jejím přelezení píšu až půl roku poté. Ale co, lepší pozdě nežli později.
Jeden z důvodů tohoto zpoždění je i trochu pozměněný názor na tuhle tatranskou klasiku. Nechápejte mě špatně, je to nádherná cesta, pestrá, exponovaná... ale v současné době se pro mě svojí délkou, dostupností a odjištěním zařadila do kategorie "tradičně sportovní vícedélka". na kterou potřebujete půl dne času. A ani se moc nenadřete.
Hokejka (6+/7-), 300 m, 10 délek
Tuhle legendární cestu vytvořili F. Plšek a V. Zachoval v létě roku 1950. Je to historická linka, která sleduje logické poruchy stěny. Na začátek nabídne lehčí lezení kouty, spárkami a komíny, pak potěší rajbasovým traverzem, hladší stěnou, exponovaným přelezem hokejky a nakonec silovým sokolíkem. Tahle cesta má prostě všechno. A abych nezapomněl. Na štandech jsou řetězy.
My jsme se na ni nakonec sešli tři, a tak byl plán jednoduchý. Ten nejméně rozlezený přijímá roli jističe. Ten nejvíce rozlezený vytáhne prvních 5 lehčích délek, a ten co to vymyslel (já), může v první půlce fotit a v druhé si užít ty nejtěžší místa na prvním.
Nástup
Tohle mě prostě překvapilo. Nastoupit pod stěnu je totiž otázka chvíle. Jak to? Může za to lanovka a pak řetězy vedoucí do Téryho kuloáru. Lanovkou totiž během chvilky vyjedete na Skalnaté pleso, a pak menší sedačkou až na Lomnické sedlo. Odtud vyrazíte po hřebeni nahoru a po asi 15 minutách odbočíte po mužících k řetězům. Po těch během 30 minut seskáčete do kuloáru a dojdete na nástup. Jednoduché. Nástup poznáte podle výrazného kouta. A za hezkého dne i podle výrazné fronty.
První délka (III - IV)
Nástup do koutku, pak položeným spárokoutem až na jeho konec, tam dva těžší kroky a vpravo na štand. Krásné seznámení se stěnou i materiálem. Cestou bez obtíží založíte tak 2-3 friendy. Víc netřeba. Štěpán se usmívá, leze a já samozřejmě fotím.
Druhá délka (IV)
Hned nad štandem je jedno těžší místo, jinak se opět postupuje mírně vlevo až na další štand. Cestou se myslím dokonce najdou jedna nebo dvě skobky.
Třetí délka (V)
Než pokračovat dál vlevo lehkým terénem a pak dlouze traverzovat ještě lehčím terénem, je lepší po výrazné polici přímo od štandu natraverzovat doprava a krásným kouto-komínem dolézt na třetí štand. Krásné lezení!
Čtvrtá délka (V+) - traverz!
Krásně nám to graduje! Ve čtvrté délce se vyskytuje vyhlášený rajbasový traverz a tady musím říct hned dvě věci. Zaprvé, je to krásně odjištěné skobami a smyčkami. Za druhé, v tom rajbasu mi výrazně vadil můj foťák (Sony a7III a Zeiss Batis 18/2.8) který jsem měl na popruhu batohu připevněný pomocí Peak Design Capture. Díky Bohu za Peak Design Shell, díky němu jsem foťák neodřel :).
Pátá délka (IV+)
Trocha odpočinku v ukloněné stěně, než člověk vlítne do těch nejkrásnějších pasáží. Celá délka nabídne doprava směřující stěnové lezení, které je ke konci parádně exponované. Na štandu si přebírám vedení a foťák tak míří do batohu. Pár obrázků tak bude jen mobilem...
Šestá délka (V+/ A1) - Hokejka!
Slavné přelezení útvaru připomínající hokejku je neskutečnou záležitostí. Nejprve nastoupáte pod převislý kout a cvaknete si dostatečné množství jištění. Pak nastoupáte nohama do stěny vpravo, protlačíte se do kouta (cvaknete další skobu) a dlouhým našlápnutím doprava se přiblížíte k hraně pilíře. Tady přijde ta nejparádnější věc! Přehoupnutí přes jeho hranu je neskutečně vzdušné a hned za rohem vás čeká delikátní položená stěnka s malými chyty, kterou přetraverzujete doprava (2 skoby) a přes malý převisek se přehoupnete na další štand. Skvostné, a v celé krátké délce nemusíte nic zakládat.
Sedmá délka (V)
Ticho před bouří. Plotnou pilíře můžete lézt buď přímo vpravo, nebo originálem na levou hranu a pak zpět. Jde opět o delikátní lezení v plotně a později zářezem, kde to trochu zlehkne. Čeká vás štand pod zajímavou jeskyňkou.
Osmá délka (VI / A1)
Klíčová a nejtěžší délka začíná tím, že se prosoukáte komínkem z jeskyňky do zářezu a jím lezete nahoru. Jak se zářez zvedá do kolmice, přibývá skob a vám je jasné, že přijde klíčové místo. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a pochopil jsem, jak vysoko a kam musím nakopat nohy, abych dané místo přelezl. A když už jsem se do toho pustil, lezečka na tření se smekla už jsem seděl o pár metrů níž. No co, trocha odpočinku a na druhý pokus už jsem se za vydatného špačkování přes sokolík dostal. Okolo se vířila mlha a já byl rád, že jsem to přelezl, a zároveň naštvaný, že to nebylo čistě. Co se dá dělat, budu si na tuhle cestu zajet ještě jednou.
Devátá délka (V)
Jeden si myslí, že už má hotovo, ale chyba lávky. Nad štandem vás čeká ještě hodně nepříjemných 7 metrů vlhkým a obtížným komínem, na který pak navazuje vhoubení plné volného kamení...
Desátá délka (II)
V podstatě už skoro chodeckým terénem lezete na průběžno na vršek, přímo na vyhlídkovou plošinu mezi turisty.
Pivo a sestup
Odměna v podibě vychlazeného točeného piva je namístě. Není dokonce ani tak drahé. Sestup na lanovku do Lomnického sedla vede po řetězech a zvládnete ho za 40 minut, možná rychleji.
A právě v tenhle moment stojí za to přidat trochu matematiky! Nástup od lanovky pod stěnu: 40 minut. 10 délek lezení v podání sehrané dvojky, která má v této obtížnosti mírnou převahu: 4 hodiny. Sestup: 40 minut. Celá legendární Hokejka za odpoledne!
Hokejka je pro mě stále nádhernou a legendární cestou, kterou si ještě určitě vylezu. A vy byste měli taky, stojí to za to!
