Jste milovníkem dlouhého lezení a ještě delších nástupů? Tak pak je pro vás Nordkante na Piz Badile naprosto ideální horolezecký výstup.
Piz Badile leží na rozmezí Švýcarska a Itálie a je to nádherný žulový monolit, který nabízí jedny z nejvyšších a nejatraktivnějších žulových stěn v celých Alpách. Sám jsem se do jeho severovýchodní stěny podíval v roce 2011 při přelezu cesty Via Cassin (6a). Letos byla cílem lehčí, delší a krajinově vděčnější severní hrana, takzvané Nordkante (5a).
Foceno na:
Sony a7 | Zeiss Batis 18/2.8 | Sony FE 55mm f/1.8 ZA Sonnar | Peak Design Capture | Peak Design Shell
Drobnou kaňku na našem výstupu jsme našli hned na začátku. Silnička, která by normálně dovolila vyjet autem až těsně pod chatu SASC Fura (nástup 1,5 hodiny), byla stržena sesuvem půdy a nástup se tak protahuje na 5 hodin s převýšením 1500 m, a to přímo z vesnice Bondo.
No co už, nemožné se podařilo a kolem osmé večer stavíme stan na platu nad chatou, přibližně 1,5 hodiny od nástupu severní hrany. Rychle vaříme jídlo, přebalujeme na útočné batohy a naposledy kontrolujeme předpoveď, která slibuje potencionální druhou kaňku: možnost bouřek. Nedá se svítit, budík bude na 4:00.
Vstáváme přesně podle budíku, lijeme do sebe jen trochu energetické kašičky a za svitu čelovek šlapeme na nástup. Dvě nepříjemná sněhová pole obcházíme po mokrých plotnách, vlhký kout jde prolézt bez problému. V šest, když už je vidět, začínáme lézt. Startujeme trochu netypicky, vpravo od sedla, kde cesta začíná, využíváme tak méně odjištěný aleternativní začátek cesty. V něm natahujeme asi 150 m na tři délky a užíváme si i východ sluníčka.
Výstup nám jde lehce. Cesta je velice dobře odjištěná, má vrtané štandy po cca 30 metrech, v nejtěžších plotnových délkách nejdete i postupové nýty, jinak je potřeba menší sada friendů (5 ks), sada vklíněnců a cca deset expresek (ideáně alpských). Obtížnost je nejčastěji mezi stupněm III - IV, několik krásných míst je za V, možná lehce těžších. I na hřebeni se dá alternovat, vybírat si lehce těžší varianty, takže o zábavu je rozhodně postaráno.
Čas nám ubíhá a počasí se pomalu horší. Spoustu délek spojujeme, chvílemi lezeme souběžně, jednou trochu bloudíme a musím asi 20 metrů slézat. Mezi nej místa cesty patří několik nádherných ploten, jedna stěnka s bouldeříkem a krásný koutek a hřebínek těsně na konci cesty. Okolo třetí hodiny odpoledne dolézáme do místa, kde končí svislá část hřebene a láme se směrem k vrcholu do vodorovné části. Počasí je už opravdu na hraně, je jasné, že bude pršet, tak místo vrcholu volíme včasný sestup slaněním výstupovou trasou.
Po několika slaněních, která proběhla v pořádku, přichází drobný problém. Kousnuté lano nejde stáhnout. Lezu jen v botech a navázaný na jednom prameni nahoru a snažím se z poloviny lano uvolnit, ale začíná to bouřit, blesky a hromy, déšť je na spadnutí. Padá rozhodnutí obětovat polovinu lana. Řežu nožem a na zbývajících asi 350 metrů slanění nám zbývá jedno 60m lano. To bude na dýl.
Začíná lít. Díky Bohu jde jen o krátkou, byť vcelku údernou bouřku. Kalhoty Direct Alpine Cascade Plus schnou rychle, lehoučký prototyp membránovky Direct Alpine Cyclone drží. Foťák přežívá v pouzdru Peak Desing Shell.
Se svitem čelovek slaňujeme až do sedla, pak přidáváme ještě několik slanění přes sněhová pole a zbytek lana necháváme jako fix v mokrém komíně. Bude se tu dalším lezcům hodit. O půlnoci jsme u stanu. Krásných 20 hodin na nohou. Uleháme do našich ultralehkých spacáčků Patizon G400 a padáme do komatu.
V noci celou dobu bouří. Blesky a hromy lítají okolo. Další den pak sestupujeme nekonečné stovky metrů nestabilní stezkou v proudech vody. Totálně promočení, ale spokojení. Parádní lezecké dobrodružství za námi.
