Rodinná dovolená v Tatrách může skýtat netušené možnosti. Když matky zavelí a vypustí své muže na den do hor, je potřeba se toho nebát, vstát včas a zkusit si vylézt něco aspoň trochu zajímavého!
Diskuze nad lahví vína je dobré moc nenatahovat. Vejvis konstatuje, že na Gerlachu ještě nebyl. Mě už se to poštěstilo dvakrát, ale v topu Gerlachovské věže nacházím linku, která by mohla být za aktuálních podmínek vhodná na jednodenní výpad. A ne, rozhodně to není Krčmarův žlab. Tím jsem se hrabal nahoru už třikrát a znova to opakovat nechci.
Jílek - Sláma (IV-V, 600 m, Gerlachovská veža)
Tahle sněhovo-mixová linie vznikla jako zimní výstup v roce 1957 a každého musí upoutat svým logickým směrem. Sleduje výrazný žlab vpravo od žeber Gerlachovské věže, drží se vlevo od sněhových polí a směřuje na Batizovskou priehybu, která odděluje Gerlachovskou vežu a Gerlachovský štít. Linie nabídne převážně mixové lezení se skolonem maximálně 80 stupňů a pasážemi ve skále do obtížnosti IV-V UIAA. Mnoho erárního jištění nenajdete, ale dá se vystačit s jedním 60 m polovičním lanem (napůl, lezeme souběžně), pěti friendy, sadou vklíněnců a několika lehkými expreskami a delšími smycemi.
Linie výstupu cesty jílek-sláma
6:00 - Tatranská polianka
Vstávačka v pět, rychlá snídaně a po šesté už šlapeme z Tatranská polianky ke Sliezkému domu. Zelená tustistická stoupá vcelku přímo a tak jsme u horského hotelu za necelou hodinu a půl. Sváča, luxusní hajzlíky, a pokračujeme dál. Sněhová pokrývka je z 90 % ufoukaná a promrzlá na mírně se bořící krustu. Což je vlastně fajn, jde se v tom dobře a občasné proboření není nic hrozného.
Za necelou hodinku jsme pod nástupem. Fouká nepříjemný vítr. Oblékáme se do sedáků, je docela zima, tak se rozhodujeme že rovnou polezeme v lehkých péřovkách. Až tady si Vejvis všímá toho, že z nalehko zabaleného batohu kromě standardního foťáku tahám ještě analogovou Praktiku. No co, chtěl jsem to prostě vyzkoušet a výsledek snad budu mít brzy.
8:30 - Nástup
Dáváme "kámen nůžky" a Vejvis vyhrává, měl by se tedy pustit do první délky na prvním. Koutek vlevo je zafoukaný krupicí, tak volíme směr víc vpravo. Vypadá to lehce, tak Vejvis ještě balí lano do batohu a já vyrážím sólo. No po 5 metrech mu říkám: "hele hoď mi to lano.." a tak vychází první délka, teoreticky ta nejtěžší z celé cesty, na mě. Není to nic tak strašného, jediná nevýhoda je, že to celé vede takovými travnatými skalkami a ty se nedají moc zajistit. Ale je to maximálně za IV, takže lezu a po 20 metrech štanduju na hrotu.
Vejvis pak vyráží do sněhové délky, tahá přes 60 metrů a dobírá mě pod dalším skalním prahem. Přímý směr je opět vysypaný nepříjemnou krupicí, tak traverzuju lehce doprava skalní plotnou k velkému hrotu. Obtížnost stále obdobná. Další hrot, štand, a Vejvis valí dál, rovnou k dalšímu prahu, kde sundavá rukavice a překonává nepříjemný skalní koutek. Pro mě asi nejvíc nepříjemné místo, při jehož přelezu si všímám jediné skoby, kterou za celou dobu vidíme. Vejvis ji neviděl, takže ji ani necvakal.
Dál nás vedou strmé sněhové partie, lezení není příliš těžké, jen lehce unavující a nedá se úplně dobře jistit. Později uhýbáme lehce vlevo výrazným žlabem, který spadá přímo z Batizovské priehyby. Plotny, kterými cesta vede standardně, jsou pokryté tenkou glazurou ledu a rozhodně neodpovídají popisu "výše jen sněhem". V roce 1957 asi sněžilo víc, no.
Bereme to skrz mixy víc vlevo, blíž pravému žebru Gerlachovské věže. Po pár nepříjemných prazích s glazurou pak ve finále opravdu míříme úzkým žlábkem přímo na sedlo. I tady je několik kolmějších stupňů, ale okolo nich je vždy pěkně nafoukané néve ve kterém drží cepíny jak zabetonované. Poslední kroky, hřeben, sluneční haló a šílený vítr.
Použité foto vybavení
15:00 - Vrchol
Z Batizovské priehyby je cesta na vrchol možná dvěma způsoby. Z vršku Geralchovské věže se ale musí slaňovat, takže radši slézáme 50 metrů níž, kde se sněhový žlab potkává s Batizovskou próbou. Tou vyběheneme zase 50 m nahoru. Tyčinka, fotka a rychle dolů, není čas ztrácet čas.
Se sestoupanými metry trochu polevuje vítr, ale přidává se mlha. Sestup próbou ale naštěstí znám dobře, takže jsme po chvíli pod řetězy a už se suneme dolů k Batizovskému plesu. Podle očekávání je turistická absolutně zafoukaná, takže s mizejícím denním světlem začíná i oblíbená kratochvíle "dooslit se na Sliezký dom". Vzhledem k tomu, že Vejvis si v duchu fast & light nevzal čelovku, snažíme se jít rychle.
Na večeři doma
Asi je zbytečné popisovat poslední 2 hodiny téhle taškařice - zdárně jsme došli k autu a za chvíli už sosali pivo na ubytování, ověšeni poskakujícími dětmi. Manželky se smějou, proč že to jako děláme. Kdo ví. Asi že je to super.
Shrnutí: 16,5 km, 1730 m výstup, 1730 m sestup, 600 v.m. lezení IV-V.
